Přízvuk v přítomném a minulém čase prostém

3. osoba

Přízvuk v prostém čase přítomném či minulém se řídí danou základní formou, pro čas prostý přítomný je určující přízvuk v 3. os. prézentu, pro prostý minulý 3. os. préterita.

 

1. a 2. osoba sg.

Podle 3. os. pak pro daný čas zůstává buď přízvuk a intonace stejná (pokud je intonace v 3. os. akutová či se přízvuk nachází na slabice dále než druhé od konce), nebo platí pravidlo předposlední slabiky (pokud je přízvuk v 3. os. na předposlední slabice a intonace této slabiky je cirkumflexová či je slabika krátká).

Příklad, kdy se uplatňuje pravidlo předposlední slabiky a přízvuk se přemíšťuje:

keliãvo (3. os. prét., „cestoval“) -> keliavaũ (1. os. sg. prét.), keliava (2. os. sg. préz.)

Příklad, kdy zůstává zachována pozice přízvuku a intonace:

bga (3. os. prét., „běžel“) –> bgu (1. os. sg. prét.), bgi (2. os. sg. préz.)

 

1. a 2. osoba pl.

1. a 2. osoba plurálu vždy zachovávají přízvuk a intonaci 3. os. daného času.

 

! Je třeba dát pozor na správnou výchozí pozici, neplést tedy časy mezi sebou.

• přízvuk u slovesných tvarů určovat vždy ze základního tvaru daného času, tj. od 3. os. préz. v případě přítomného času prostého a od 3. os. préterita pro čas minulý prostý. Pozice přízvuku i slabičná intonace se může v rámci slovníkového tvaru slovesa lišit, tedy:

kùrti (infinitiv, „vytvářet“), kùria (3. os. préz.), krė (3. os. prét.)

-> krė (3. os. prét.) -> kriu (1. os. sg.préz.), kri (2. os. sg. prét.)

-> krė (3. os. prét.) -> kriau (1. os. sg. prét.), krei (2. os. sg. prét.)