v přítomném čase

Přemisťování přízvuku na předpony dochází v přítomném čase za těchto podmínek:

– jedná se o dvouslabičná slovesa třídy –(i)a či –i (= zakončení 3. os. indikativu prézentu)

a) Pokud tato slovesa mají ve svém kořeni pouze jeden graficky nedlouhý vokál, tj. a, e, i či u:

dẽda („dává“) -> prdeda, prisdeda, sùdeda, susdeda, pàdeda, pasdeda, šdeda, ùždeda, užsdeda,

deda, įsdeda, àpdeda

                     Přízvuk a intonace zůstává u daných prefigovaných sloves ve všech osobách:

       sg.                                      pl.

1. os.       prdedu                             prdedame

2. os.      prdedi                               prdedate

3. os                           prdeda

nẽša („nese“) –> àtneša, atsneša, sùneša, susneša, prneša, neša, įsneša, pãneša, šneša,

išsneša, ùžneša, užsneša, àpneša, apsneša

ma („bere“) –> àpima, apsima, àtima, atsima, ùžima, užsima, sùima, susima, nùima,

nusima

U zvratného prefigovaného slovesa se přízvuk umístí vždy na zvratný interfix -s- (prisdeda, susneša, užsima)

§ výjimkou je předpona záporu ne-, na kterou se přízvuk nepřesouvá

b) Pokud se kořenová diftongická spojení s cirkumflexovou intonací il, im, in, ir v infinitivu mění při přechodu do prézentního tvaru na cirkumflexově intonovaná diftongická spojení el, em, en či er:

                             riñkti (infinitiv; „sbírat, shromažďovat; vybírat“), reñka (3. os. préz.) –>

àtrenka, àprenka, sùrenka, susrenka, šrenka, išsrenka

                              vikti (infinitiv; „vléct“), veka  (3. os. préz.) –>

àtvelka, atsvelka, nùvelka, nusvelka, pàvelka, pasvelka, ùžvelka, užsvelka, švelka, išsvelka, velka, įsvelka

c) Pokud má sloveso –(i)a třídy v infinitivu příponu ti a v prézentním kořenu diftongické spojení al, am či ar:

                             kalbti (infinitiv; „mluvit“), kaba (3. os. préz.) –> àpkalba, àtkalba,                                                                    atskalba, sùkalba, suskalba, pàkalba, paskalba, ùžkalba,                                                            užskalba, nùkalba, išskalba, sikalba, pràkalba

                             skambti (infinitiv; „znít“), skaba (3. os. préz.) –> àtskamba,                                                                           nùskamba, sùskamba

§ Výjimku tvoří předpona per-, která je u sloves vždy přízvučná.