Přemisťování přízvuku na předpony dochází v přítomném čase za těchto podmínek:
– jedná se o dvouslabičná slovesa třídy –(i)a či –i (= zakončení 3. os. indikativu prézentu)
a) Pokud tato slovesa mají ve svém kořeni pouze jeden graficky nedlouhý vokál, tj. a, e, i či u:
dẽda („dává“) -> prdeda, prisdeda, sùdeda, susdeda, pàdeda, pasdeda, šdeda, ùždeda, užsdeda,
deda, įsdeda, àpdeda
Přízvuk a intonace zůstává u daných prefigovaných sloves ve všech osobách:
sg. pl.
1. os. prdedu prdedame
2. os. prdedi prdedate
3. os prdeda
nẽša („nese“) –> àtneša, atsneša, sùneša, susneša, prneša, neša, įsneša, pãneša, šneša,
išsneša, ùžneša, užsneša, àpneša, apsneša
ma („bere“) –> àpima, apsima, àtima, atsima, ùžima, užsima, sùima, susima, nùima,
nusima
U zvratného prefigovaného slovesa se přízvuk umístí vždy na zvratný interfix -s- (prisdeda, susneša, užsima)
§ výjimkou je předpona záporu ne-, na kterou se přízvuk nepřesouvá
b) Pokud se kořenová diftongická spojení s cirkumflexovou intonací il, im, in, ir v infinitivu mění při přechodu do prézentního tvaru na cirkumflexově intonovaná diftongická spojení el, em, en či er:
riñkti (infinitiv; „sbírat, shromažďovat; vybírat“), reñka (3. os. préz.) –>
àtrenka, àprenka, sùrenka, susrenka, šrenka, išsrenka
vikti (infinitiv; „vléct“), veka (3. os. préz.) –>
àtvelka, atsvelka, nùvelka, nusvelka, pàvelka, pasvelka, ùžvelka, užsvelka, švelka, išsvelka, velka, įsvelka
c) Pokud má sloveso –(i)a třídy v infinitivu příponu –ti a v prézentním kořenu diftongické spojení al, am či ar:
kalbti (infinitiv; „mluvit“), kaba (3. os. préz.) –> àpkalba, àtkalba, atskalba, sùkalba, suskalba, pàkalba, paskalba, ùžkalba, užskalba, nùkalba, išskalba, sikalba, pràkalba
skambti (infinitiv; „znít“), skaba (3. os. préz.) –> àtskamba, nùskamba, sùskamba
§ Výjimku tvoří předpona per-, která je u sloves vždy přízvučná.