Vokalický systém

Kvantita samohlásek

Litevština stejně jako čeština rozlišuje kvantitu samohlásek,

krátké samohlásky jsou označeny grafémy:

a, e,| i, u

! i a u jsou krátkými vokály vždy, a a e v případě, že se nenachází pod přízvukem (viz „dlouhé samohlásky“)

grafém i

je v litevštině označován jako i trumpoji „krátké i“. Tvoří tak opozici k y ilgoji „dlouhé [i]“. V litevštině tedy rozdíl grafémů i – y neznamená opozici měkkosti, ale délky, která je funkční, tj. i, pokud se jedná o slabikotvorný vokál, je vyslovováno krátce, zatímco y dlouze
se používá jako spřežka pro změkčení předcházející souhlásky: stalas (stůl) – tvrdé [l] x liaudis (lidé, národ) – li zde představuje jedinou hlásku, a to měkké [l’]

dlouhé samohlásky jsou označeny grafémy:

ą ę ė į y o ų ū

ą, ę, į, ų označují původní nosovky, které byly denazalizovány a dnes si ponechaly pouze délku
ė je vždy dlouhé. Stejně jako dlouhé ę vzniklé z nosovky je dlouhé + měkčící, od ę se liší zavřeností – ę je výrazně otevřenější než české é, přibližuje se ke zvuku „a“

x ė se od českého e nachází na opačné straně otevřenosti, je velmi úzké (uzavřené) a přibližuje se zvuku i

y tzv. y ilgoji „dlouhé [i]“ představuje dlouhou variantu i trumpoji „krátkého i“
ū dlouhé ū obdobně jako ų
o označuje dlouhé litevské o, pouze v některých slovech (přejatých) je vyslovováno krátce

! dloužení pod přízvukem

Pokud se grafém označující krátké a nebo e ocitně v otevřené slabice pod přízvukem, vyslovuje se dlouze a

získává cirkumflexovou intonaci ã, ẽ

– výjimky: màno („můj“ ve všech pádech a číslech), tàvo („tvůj“ ve všech pádech a číslech), sàvo („svůj“ ve všech pádech a číslech) <– otevřená slabika pod přízvukem, přesto se a a e nedlouží, zůstává krátká výslovnost

§ otevřená slabika

= nekoncová slabika, v níž po samohlásce nenásleduje již žádný konsonant, ale následující slabika

– otevřená slabika je Kaip sẽkasi? (Jak se daří?)

otevřená slabika není sèktis (dařit se)

otevřená slabika není ani koncová slabika puse (instr. sg., polovinou)

Kvalita samohlásek

fonologicky lze vokály v litevštině rozdělit:

	Krátké		Dlouhé
	přední	zadní	přední	zadní
vysoké	[i]	[u]	[i:]	[u:]
střední	[e]*	[o]**	[e:]	[o:]
nízké	[æ]	[a]	[æ:]	[a:]

K dlouhým samohláskám je vhodné řadit také variabilní diftongoidy [ie:] (přední) a [uo:] (zadní)

Diftongy, nepravé diftongy a diftongická spojení

Litevština má na rozdíl od češtiny (ta užívá ou, au, eu) bohatý systém dvojhlásek. Foneticky spíše k samohláskám patří diftongoidy ie a uo. Nejfrekventovanějšími diftongy jsou ei, ai a au, dalším je ui, marginálně zastoupené (především ve slovech cizího původu) jsou diftongy eu, oi a ou.

Dále litevština oplývá diftongickými spojeními (mišrieji dvibalsiai), která tvoří stejně jako s dlouhými vokály nebo s diftongy dlouhé slabiky a stejně jako oni pak v případě přízvuku přijímají slabičnou intonaci (tedy akut či cirkumflex). Diftongická spojení jsou vždy kombinací krátké samohlásky a, e, i, u + sonory l, r, m, n (sonory v litevštině nemohou tvořit slabičný vrchol, jako je tomu v češině – vlk, v lit. vilkas). Dohromady existuje 16 diftongických spojení al, ar, am, an, el, er,* em, en, il, ir, im, in, ul, ur, um, un.

*er je obnobně jako or v litevštině nezvyklé, bývá jen ve slovech cizího původu (koncertas, sportitinkas), přičemž silnější bývá první element diftongického spojení (e, o), který ale bývá krátký