Pravidlo předposlední slabiky

Také nazýváno Saussorovým a Fortunatovým pravidlem (oba vědci jej objevili témeř současně nezávisle na sobě), které funguje také diachronicky. Ze synchronního pohledu říká, že:

Pokud je přízvuk na předposlední slabice slova krátký či má cirkumflexovou intonaci, v určitých tvarech slova* se přemisťuje přízvuk na poslední slabiku:

 

­­

↑libovolný počet slabik označených „–“, předposlední slabika s gravisem či cirkumflexovou intonaci, poslední slabika

 

 

↑libovolný počet slabik označených „–“, poslední slabika, na kterou přeskočí přízvuk a příslušná slabičná intonace (pokud je slabika krátká, pak pouze krátký přázvuk značený gravisem, pokud dlouhá, tak na základě pravidla o slabičné intonaci na konci slova cirkumflexová intonace)

 

např. rañką (ak. sg., „ruka“) -> rankà (nom. sg.) (cirkumflex z předposlední slabiky skočí na poslední krátkou = gravisovou slabiku)

 

*slovní tvary, na které se přemisťuje přízvuk:

a) na koncovku nom. sg. f.:

Ãstą (ak. sg., f., ženské jméno) -> Astà (nom. sg. f.) A tù pažsti Ãstą? (Znáš Astu?) / Astà mùms niẽko nepasãkė. (Asta nám nic neřekla.)

msą (ak. sg., f., „maso“) -> mėsà (nom. sg. f.) Mẽs suválgėme vsą msą. (Snědli jsme všechno maso.) / Kokià mėsà táu patiñka? (Které maso máš rád/-a.)

knỹgą (ak. sg., f., „kniha“) -> knygà (nom. sg. f.) Vãkar pérskaičiau vsą knỹgą. (Včera jsem přečetl/-a celou knihu.) / Knygà lko atverstà. (Kniha zůstala otevřená.)

tiẽsą (ak. sg., f., „pravda“) -> tiesà (nom. sg. f.) Tiẽsą rekia įrodinti. (Pravdu bylo třeba dokázat.) / Tái tiesà. (To je pravda.)

viẽtą (ak. sg., f., „místo“) -> vietà (nom. sg. f.) Mùms rekia nueti t viẽtą. (Potřebujeme dojít na to místo.) / Tái yrà gražì vietà. (To je pěkné místo).

kdę (ak. sg., f.,  „židle“) -> kėd (nom. sg. f.) Pàimk t kdę! (Vezmi tu židli!) / Priẽ stãlo stóvi vienà kėd. (U stolu stojí jedna židle.)

b) na koncovky ak. pl. jmen**:

pištas (nom. sg. m., „prst“) -> pirštùs (ak. pl. m.) Jõ pištas ródo  lángą. (Jeho prst ukazoval na okno.) / Mažiùkas jaũ móka suskaičiúoti visùs pirštùs. (Maličký již umí spočítat všechny prsty.)

kìtas (nom. sg. m., „jiný, další“) -> kitùs (ak. pl. m.) Ktas brólis tyljo. (Druhý bratr mlčel.) / Pažiūrkite  kitùs. (Podívejte se na ostatní.)

kità (nom. sg. f., –//–) -> kitàs (ak. pl. f.) Prajo i kità dienà, bèt j neatjo. (Přešel ještě jeden den, ale ona nepřišla). / Pariñksime kitàs datàs. (Vybereme jiné datum.)

dvasià (nom. sg. f., „duše“) -> dvasiàs (ak. pl. f.) Agi gerà tàvo dvasià? (Je tvá duše dobrá?) / Sãkoma, kàd js mãto dvasiàs. (Říká se, že vidí duše.)

prẽkė (nom. sg. f., „výrobek“) -> prėkès (ak. pl. f.) Kokià prẽkė daba káinoja mažiaũ? (Jaký výrobek teď stojí míň?) / Nusipikome visàs reikalngas prėkès. (Koupili jsme si všechny potřebné výrobky.)

laũmė (nom. sg. f., mýtická bytost) -> laumès (ak. pl. f.) Laũmė yrà lietùvių mitològinių sakmi būtýbė. (Laumė je bytost litevských mytologických pověstí.) / Močiùtė sãkė, kàd jõs mamà jái dažna pãsakodavo apiẽ laumès. (Babička říkala, že jí její maminka často vypravovala o laumes.)

bùtas (nom. sg. m., „byt“) -> butùs (ak. pl. m.) Mán laba patko j bùtas. (Velmi se mi líbil jejich byt.) / Išsinúomoti naujs butùs brangù. (Pronajímat si nové byty je drahé.)

rãštas (nom. sg. m., „spis“) -> raštùs (ak. pl. m.) Šs rãštas bùvo ilga nepasekamas. (Tento spis byl dlouho nedostupný.) / Tyrintojas bibliotẽkoje rãdo senùs raštùs. (Badatel v knihovně našel staré spisy.)

peñktas (nom. sg. m., „pátý“ -> penktùs (ak. pl. m.) Màno draũgas atbgo peñktas. (Můj kamarád doběhl pátý.) / Dešifrãvimui rekia išrašýti visùs penktùs sãkinius. (Pro rozšifrování je třeba vypsat všechny páté věty.)

vyšnià (nom. sg. f., „vyšeň“) –> vyšniàs (ak. pl. f.) Vyšnià bùvo laba sald. (Vyšeň byla velmi sladká.) / A nežina, kàs suválgė visàs vyšniàs. (Nevíš, kdo snědl všechny vyšně?).

senẽlė (nom. sg. f., „babička“) -> senels (ak. pl. f.) Màno senẽlė màn visadà papãsakodavo gražiàs pãsakas. (Má babička mi vždy vypravovala krásné pohádky.) / Àš mačiaũ ab tàvo senelès. (Viděl/a jsem obě tvoje babičky.)

stiklìnis (nom. sg. m., „skleněný“) -> stikliniùs (ak. pl. m.) Stiklìnis kálnas yrà dãžnas lietùvių pãsakų motỹvas. (Skleněná hora je častým motivem litevských pohádek.) / Stikliniùs daktus sudsime  víena ddelę krvą. (Skleněné věci dáme na jednu velkou hromadu.)

c) na koncovky instr. sg., jsou-li jimi -a, –e, –u:

añtras (nom. sg. m., „druhý“) -> antrù (instr. sg. m.) Parėjaũ nãmo añtras. (Přišel jsem domů druhý.) / Antrù téiginiu niẽkas nesidomjo. (Druhým tvrzením se nikdo nezabýval.)

bibliotekà (nom. sg. f., „knihovna“) -> bibliotekà (instr. sg. f.) Šì bibliotekà laba gražì. (Tato knihovna je velmi pěkná.) / Naujja bibliotekà mẽs ẽsame laba paténkinti. (S novou knihovnou jsme velmi spokojeni.)

pelis (nom. sg. m., „nůž“) -> peiliù (instr. sg. m.) Naũjas pelis dár aštrùs. (Nový nůž je ještě ostrý.) / Neveta rizikúoti, kàd kàs pamatýtu sù peiliù. (Pokud někoho vidíte s nožem v ruce, nemá cenu riskovat.)

gaidỹs (nom. sg. m., „kohout“) -> gaidžiù (instr. sg. m.) Gaidỹs rytè geda. (Kohout ráno kokrhá.) /Negiedók gaidžiù (např. mutujícím chlapcům)

gėl (nom. sg. f., „květina“) -> gėlè (instr. sg. f.) Msų daržẽlyje áuga neprasta gėl. (Na naší zahrádce roste neobvyklá květina.) / Kambarỹs papuõštas gėlè. (Pokoj je vyzdoben květinou.)

rõžė (nom. sg. f., „růže“) -> rožè (instr. sg. f.) Tà raudóna gėl yrà rõžė. (Ta růžová květina je růže). / Rožè niẽko nesugadìnsi. (Růží nic nepokazíš.)

kelevis (nom. sg. m., „pasažér“) -> keleiviù (instr. sg. f.) Kelevis keliáuja. (Cestovatel cestuje)./Óro úoste susitikaũ sù pažstamu keleiviù. (Na letišti jsem se potkal se známým cestovatelem.)

d) na lokativní koncovku –e (! toto pravidlo se nevztahuje na koncovku delší, která na svém konci také obsahuje e, tedy neplatí pro koncovky –oje, -ėje, -yje, -uje, -uose, -ose, -yse):

bùtas (nom. sg. m., „byt“) -> butè (lok. sg. m., „v bytě“) Netolì nuõ msų pardúodamas naũjas bùtas. (Nedaleko od nás je na prodej nový byt.) / Tamè butè dár nra stãlo. (V tom bytě ještě není stůl.)

kabinètas (nom. sg. m., „kabinet“) -> kabinetè (lok. sg. m., „v kabinetě“) A js nežinóte, ku yrà tàs kabinètas? (Nevíte, kde je ten kabinet?) / Palikaũ visùs dáiktus kabinetè. (Nechal jsem si všechny věci v kabinetu.)

nãmas (nom. sg. m., „dům“) -> namè (lok. sg. m., „v domě“) Nãmas priẽ parduotùvės rekonstrúojamas. (Dům vedle obchodu se rekontruuje.) / Šiamè namè pakabno neprastą fotogrãfiją. (V tomto domě pověsili neobvyklou fotografii).

stãlas (nom. sg. m., „stůl“) -> stalè (lok. sg. m., „na stole“) Màno kambaryjè yrà ddelis stãlas. (V mém pokoji je velký stůl.) / Stalè yrà stálčius. (Ve stole je šuplík.)

puodùkas (nom. sg. m., „hrníček“) -> puodukè (lok. sg. m., „v hrníčku“) Raudónas puodùkas ìš tolo mãtomas. (Červený hrneček je vidět z dálky.) / Puodukè palìko dár trùputį arbãtos. (V hrníčku zbylo ještě trochu čaje.)

atvirùkas (nom. sg. m., „pohled“) -> atvirukè (lok. sg. m., „na pohledu“) Añt stalõ bùvo padtas atvirùkas. (Na stole byl položen pohled.) /Atvirukè jìs rãšė, kàd vìskas yrà gera. (V dopise psal, že je vše v pořádku.)

miẽstas (nom. sg. m., „město“) -> miestè (lok. sg. m., „ve městě“) Priẽš msų akìs pasiródė miẽstas. (Před našima očima se objevilo město.) / Nóriu  káimą, nenóriu bti miestè. (Chci na vesnici, už nechci být ve městě.)

e) na koncovky 1. a 2. os. přítomného či minulého času prostého. Základní formou, u které je hledán cirkumflex či gravis na předposlední slabice, je vždy 3. os. daného času:

kviẽtė (3. os. prét., „zval“) -> kviečiaũ (1. os. sg. prét.), kviete (2. os. sg. prét.) Draũge man kviẽtė, bèt àš nenuėjaũ. (Přítelkyně mě zvala, ale já jsem nepřišel/šla.) Àš jùs tap tàp kviečiaũ, láišką parašiaũ. (Zval/a jsem i vás, napsal/a jsem dopis.) A tù man kviete? (Zval jsi mě?).

ruõšia (3. os. préz., „připravuje“) -> ruošiù (1. os. sg. préz.), ruošì (2. os. sg. préz.) Mókytoja ruõšia tèstą. (Učitelka připravuje test.) Àš daba negaliù eti, ruošiù dóvaną. (Teď nemohu jít, připravuji dárky.) A tù tap pàt jaũ ruoš dóvanas? (Připravuješ už také dárky?)

võgė (3. os. prét., „kradl“) -> vogiaũ (1. os. sg. prét.), voge (2. os. prét.) Vyrškis võgė parduotùvėje. (Chlap kradl v obchodu.) Js mãnė, kàd àš vogiaũ. (Myslel, že jsem kradl/a.) Atsiprašaũ, bèt mán š tikrųjų atródė, kàd tù ta voge. (Omlouvám se, ale mně se opravdu zdálo, že jsi to kradl.)

nỹksta (3. os. préz., „ztrácí se, vymírá“) -> nykstù (1. os. sg. préz.), nykstì (2. os. sg. préz.) Yrà kalb, kuriõs nýksta. (Jsou jazyky, které vymírají.) Àš akysè nykstù. (Ztrácím se před očima.) Živle, tù nykst! (Živile, ty se vytrácíš!)

keliãvo (3. os. prét., „cestoval“) -> kaliavaũ (1. os. sg. prét.), keliava (2. os. sg. préz.) J jaunýsteje daũg keliãvo. (V mládí hodně cestovala.) I àš jaunýsteje keliavaũ. (I já jsem v mládí cestoval/a.) A tù kadà nórs keliava  Ãziją? (Cestoval/a jsi někdy do Ázie?.)

tãrė  (3. os. prét., „řekl, vyřkl“) -> tariaũ (1. os. sg. prét.), tare (2. os. sg. préz.) Kap tãrė, tap i padãrė. (Co řekl, to udělal/a.) K àš tariaũ? (Co jsem říkal/a?) A tù ta tare? (To jsi říkal/a ty?)

gebia (3. os. préz., „ctí“) -> gerbiù (1. os. sg. préz.), gerbì (2. os. sg. préz.) A yrà kàs nórs, k js gebia? (Je mu něco svaté?) Laba gerbiù sąžinngus žmonès. (Velmi ctím poctivé lidi.) K tù gerb? (Co ctíš ty?)

vẽda (3. os. préz., „vede“) -> vedù (1. os. sg. préz.),  vedì (2. os. sg. préz.) Màno brólis šiañdien vẽda. (Můj bratr se dnes ení.) Àš vedù studentùs  muziẽjų. (Vedu studenty do muzea.) A tù tikra ved ekskùrsijas põ Prãhą? (Opravdu děláš průvodce po Praze?)

rkia (3. os. préz., „křičí“) -> rėkiù (1. os. sg. préz.),  rėkì (2. os. sg. préz.) Js visadà rkia. (On stále křičí.) Àš rėkiù š skaũsmo. (Křičím bolestí.) Kodl tù rėk? (Proč křičíš?)

vỹksta (3. os. préz., „děje se“/ „cestuje“) -> vykstù (1. os. sg. préz.), vykstì (2. os. sg. préz.) Kàs čià vỹksta? (Co se zde děje?) Àš vykstù  Prãhą. (Jedu do Prahy.) Ku tù vykst? (Kam jedeš ty?)

liẽpia (3. os. préz., „přikazuje“) -> liepiù (1. os. sg. préz.), liepì (2. os. sg. préz.) Js mán liẽpia tylti. (Přikázal mi mlčet.) Àš jám liepiù kalbti. (Přikázal/a jsem mu mluvit.) Kodl tù jái liep sėdti? (Proč jsi jí přikázal sedět?)

 

Na co dát pozor:

• slabiky se odpočítávají od konce, je důležité nenechat se zmást situací, kdy, byť gravis či cirkumflex, je ne na předposlední, ale od konce ještě dále umístěné slabice. V takovém případě pravidlo předposlední slabiky nemá žádnou platnost:

põpierius (nom. sg., 3. slabika od konce, „papír“) -> popieriùs

-> põpierius (ak. pl., „papír“)

• k přesunu přízvuku na vypsané tvary dochází, pouze pokud se jedná buď o krátkou slabiku (gravis), nebo o cirkumflexovou intonaci. Pokud je přízvuk na předposlední slabice, ale s intonací akutovou, k přesunu nedochází:

knas (nom. sg., „tělo“) -> kūnùs

-> knus

• přízvuk u slovesných tvarů určovat vždy ze základního tvaru daného času, tj. od 3. os. préz. v případě přítomného času prostého a od 3. os. préterita pro čas minulý prostý. Pozice přízvuku i slabičná intonace se může v rámci slovníkového tvaru slovesa lišit, tedy:

kùrti (infinitiv, „vytvářet“), kùria (3. os. préz.), krė (3. os. prét.)**

-> krė (3. os. prét.) -> kriu (1. os. sg.préz.), kri (2. os. sg. prét.)

-> krė (3. os. prét.) -> kriau (1. os. sg. prét.), krei (2. os. sg. prét.)

 

T romãną rašýtojas krė pùsę gyvẽnimo. (Ten román spisovatel tvořil půl života.) Àš kriau krósnį. (Zapaloval/a jsem kamna.) Tù krei daną. (Tvořil jsi píseň.)

 

 

** tradiční slovníkově uváděné tvary slovesa – infinitiv, 3. os. prézentu, 3. os. préterita