Přízvuk a slabičná intonace, značení

Litevský přízvuk je volný (může se nacházet na jakékoli slabice, ne pouze na první jako u češtiny) a zároveň pohyblivý (může se v různých tvarech slova přemísťovat). Předpokládá se, že litevský volný přízvuk je blízký původnímu indoevropskému.:

volný  +       pohyblivý

 

Přemisťování přízvuku v rámci slova se děje vždy mezi dvěma místy ve slově, tj. je-li slovo např. trojslabičné, přízvuk se pohybuje mezi dvěma slabikami, přičemž v každé z nich si zachovává svou intonaci:

sg.                                                pl.

nom.           mokyklà                                     mokỹklos

gen.            mokỹklos                                     mokỹklų

dat.             mokỹklai                                     mokỹkloms

ak.              mokỹklą                                       mokyklàs

inst.*         mokyklà                                       mokỹklomis

lok.            mokỹkloje                                     mokỹklose

vok.           mokỹkla                                         mokỹklos

– např. u slova mokykla (škola) se přízvuk přemisťuje mezi poslední a předposlední slabikou**, nikdy „neskočí“ na první

*pořadí pádů psáno podle litevské tradice. Tato příručka užívá latinské názvy pádů, litevské jsou: vardininkas (nom.), kilmininkas (gen.), naudininkas (dat.), galininkas (ak.), įnagininkas (instr.), šauksmininkas (vok.), vietininkas (lok.)

** kvůli pravidlu předposlední slabiky (viz dále) je vhodné odpočítávat při akcentologii slabiky od konce

 

Slabičná intonace je určována vždy v dlouhých slabikách:

Dlouhé slabiky jsou slabiky, v nichž se vyskytuje:

        1) slabika s dlouhým vokálem: ą, ę, į, y, o, ū, ų

2) slabika s dvojhláskou (či diftongoidem): ie, uo; ei, ai, au, ui, eu, oi, ou.

3) slabika s  diftongickým spojením (mišrieji dvibalsiai): al, ar, am, an, el, er, em, en, il, ir, im, in, ul, ur, um, un.

 

Erhart ve skriptech „Baltské jazyky“ (1984) slabičné intonace nazývá taženou (nebo také stoupavou, cirkumflex, lit. tvirtagalė priegaidė = koncová slabičná intonace) a raženou (také klesavou, akut, lit. tvirtapradė priegaidė = počáteční slabičná intonace). Terminologie užívající označení „klesavá“ a „stoupavá“ intonace může být však v mezinárodním měřítku zavádějící, akutová a cirkumflexová intonace se odlišují zdůrazněním buď počátečního prvku (akut), nebo prvku koncového (cirkumflex), což lze sledovat na diftonzích a diftongických spojeních:

áukštas (vysoký)

<- u diftongu „au“ je zdůrazněno „a“, pro českojazyčné mluvčí se jedná o přirozenější  způsob vyslovení (přestože přízvuk je silnější než v češtině)

aũkštas (patro)

<- u diftongu „au“je zdůrazněno „u“, „a“ se stává uzavřenějším. (Tato vlastnost, uzavřenost, pak nabývá na síle zejm. v časté koncovce nom. pl. m. –ai či adverbia –ai gera (dobře), kde pak mnohdy čeští mluvčí vnímají „a“ jako „e“)

V případě, že je slabika pod přízvukem krátká, neurčujeme u ní slabičnou intonaci a značíme ji znaménkem nazývaným gravis (`).

 

Znaménka pro přízvuk jsou tedy:

a) krátká slabika -> gravis (`)

b) dlouhá slabika

=> má slabičnou intonaci

i) cirkumflex (~)

ii) akut (´)

Úvod > Přízvuk a intonace, obecná pravidla > Přízvuk a slabičná intonace, značení