Litevský přízvuk je volný (může se nacházet na jakékoli slabice, ne pouze na první jako u češtiny) a zároveň pohyblivý (může se v různých tvarech slova přemísťovat). Předpokládá se, že litevský volný přízvuk je blízký původnímu indoevropskému.:
volný + pohyblivý
Přemisťování přízvuku v rámci slova se děje vždy mezi dvěma místy ve slově, tj. je-li slovo např. trojslabičné, přízvuk se pohybuje mezi dvěma slabikami, přičemž v každé z nich si zachovává svou intonaci:
sg. pl.
nom. mokyklà mokỹklos
gen. mokỹklos mokỹklų
dat. mokỹklai mokỹkloms
ak. mokỹklą mokyklàs
inst.* mokyklà mokỹklomis
lok. mokỹkloje mokỹklose
vok. mokỹkla mokỹklos
– např. u slova mokykla (škola) se přízvuk přemisťuje mezi poslední a předposlední slabikou**, nikdy „neskočí“ na první
*pořadí pádů psáno podle litevské tradice. Tato příručka užívá latinské názvy pádů, litevské jsou: vardininkas (nom.), kilmininkas (gen.), naudininkas (dat.), galininkas (ak.), įnagininkas (instr.), šauksmininkas (vok.), vietininkas (lok.)
** kvůli pravidlu předposlední slabiky (viz dále) je vhodné odpočítávat při akcentologii slabiky od konce
Slabičná intonace je určována vždy v dlouhých slabikách:
Dlouhé slabiky jsou slabiky, v nichž se vyskytuje:
1) slabika s dlouhým vokálem: ą, ę, į, y, o, ū, ų
2) slabika s dvojhláskou (či diftongoidem): ie, uo; ei, ai, au, ui, eu, oi, ou.
3) slabika s diftongickým spojením (mišrieji dvibalsiai): al, ar, am, an, el, er, em, en, il, ir, im, in, ul, ur, um, un.
Erhart ve skriptech „Baltské jazyky“ (1984) slabičné intonace nazývá taženou (nebo také stoupavou, cirkumflex, lit. tvirtagalė priegaidė = koncová slabičná intonace) a raženou (také klesavou, akut, lit. tvirtapradė priegaidė = počáteční slabičná intonace). Terminologie užívající označení „klesavá“ a „stoupavá“ intonace může být však v mezinárodním měřítku zavádějící, akutová a cirkumflexová intonace se odlišují zdůrazněním buď počátečního prvku (akut), nebo prvku koncového (cirkumflex), což lze sledovat na diftonzích a diftongických spojeních:
áukštas (vysoký)
<- u diftongu „au“ je zdůrazněno „a“, pro českojazyčné mluvčí se jedná o přirozenější způsob vyslovení (přestože přízvuk je silnější než v češtině)
aũkštas (patro)
<- u diftongu „au“je zdůrazněno „u“, „a“ se stává uzavřenějším. (Tato vlastnost, uzavřenost, pak nabývá na síle zejm. v časté koncovce nom. pl. m. –ai či adverbia –ai gera (dobře), kde pak mnohdy čeští mluvčí vnímají „a“ jako „e“)
V případě, že je slabika pod přízvukem krátká, neurčujeme u ní slabičnou intonaci a značíme ji znaménkem nazývaným gravis (`).
Znaménka pro přízvuk jsou tedy:
a) krátká slabika -> gravis (`)
b) dlouhá slabika
=> má slabičnou intonaci
i) cirkumflex (~)
ii) akut (´)