Dvouslabičná podstatná jména přízvukovaná podle 1. přízvukového paradigmatu se vyznačuje stálým místem přízvuku na kořeni slova, jehož intonace je akutová.
V dat. a ak. pl., podle nichž se přízvukové paradigma určuje, je (akutový) přízvuk na kořeni slova, tedy na 1. slabice:
Vybrané příklady ukazují pohyb (resp. v případě tohoto paradigmatu stálost) přízvuku u deklinačních typů: 1. deklinace: tiltas „most“, brólis „bratr“; 2. deklinace: liepa „lípa“, kaukė „maska“; 3. deklinace: nosis „nos“.
sg.
nom. tìltas brólis líepa káukė nósis
gen. tìlto brólio líepos káukės nósies
dat. tìltui bróliui líepai káukei nósiai
ak. tìltą brólį líepą káukę nósį
inst. tìltu bróliu líepa káuke nósimi
lok. tìlte brólyje líepoje káukėje nósyje
vok. tìlte bróli líepa káuke nósie
pl.
nom. tìltai bróliai líepos káukės nósys
gen. tìltų brólių líepų káukių nósių
dat. tìltams bróliams líepoms káukėms nósims
ak. tìltus brólius líepas káukes nósis
inst. tìltais bróliais líepomis káukėmis nósimis
lok. tìltuose bróliuose líepose káukėse nósyse
vok. tìltai bróliai líepos káukės nósys
(pozn. I u difotongu ìl se jedná o akutovou intonaci, viz „!“ u „Přízvuk a slabičná intonace“)
